|
|
Pohupují se při chůzi, padají z kamenů, chytají se druhých za
křídla a nechávají se vytáhnout. Jejich neohrabanost je až
neuvěřitelná, hlavně při pomyšlení, že
jsou vynikajícími lovci. Zamilovali jsme si večery na „Papuchalčí
skále“ a společná loučení s odcházejícím dnem. Jejich
neuvěřitelně přesné a časté zásahy trusem nás z počátku
rozlaďovaly. Nakonec bychom si ale nedokázali představit
krásné chvíle ochuzené o očišťování
oblečení a fotoaparátů. Po mnoho hodin
nás stále více utvrzovali v bezpečí a pocitu klidu, jenž jim
tato skála dává. Ten byl však pouze zdánlivý.
Náhle se na zemi mihnul tmavý stín a výkřik shora nás přinutil
zvednout hlavy. Orel!
Asi jen na dvě nebo tři vteřiny jsme odvrátili pozornost od
papuchalků a když se díváme zpět, nikde ani ptáčka. Během
okamžiku všichni zmizeli v norách a štěrbinách. Po pár
minutách klidu nás znovu obklopují stovky bíle zářících
bříšek.
Díky
dobře odděleným koloniím, nacházejícím se vzájemně v těsné
blízkosti, lze porovnávat rozdílné chování jednotlivých druhů
ptáků. Jen asi 200 m
od „Papuchalčí skály“ jsme sešli
strmým sesuvem až na pobřeží k
hnízdící kolonii racka
tříprstého (Rissa tridactyla).
Přes mohutný křik není slyšet vlastních slov.
Nad hlavami nám jich
přelétají tisíce. Vzájemně bojují o
poslední volná místa ke hnízdění.
V jediném okamžiku se obloha mění v bílý křičící mrak – na
kolonii nalétává chaluha velká. Racci ji hromadným útokem
odhánějí. Tento účinný způsob obrany je
však v příštích týdnech připraví o vejce a mladé.
Nedostupné jihozápadní útesy jsou hnízdištěm dalších arktických
ptáků. Asi dva a půl tisíce párů tereje bílého (Sula
bassana) představuje největší a nejstarší kolonii
v Norsku. Stejný útes obývá asi čtyři tisíce párů alky malé (Alca
troda) a na sedm tisíc párů alkounů úzkozobých (Uria
aalge). Tato místa byla pro nás nedostupná. Přístup je
možný pouze ze skály cca 150 m vysoké slaněním k moři, což by
bylo možné podniknout pouze společně s ochranáři při sčítání
hnízd, anebo přiblížením se na lodi z moře. |